Král starý shasnul vysílením střeva
a princ je sotva větší nežli pěsť,
máť jasnou dosud nečistotou hněvá.
Jak nejisté to interregnum jest.
Pretendent zaschlý ze skulin se vrací,
nabývá zručně starých objemů.
„Mám zdravá střeva,“ praví v proklamaci,
„buď čestná paměť králi starému!“
Na „pro“ a „contra“ řemesla se štěpí,
než odsloužen je panychidy klam,
dmou temně tváře politicky slepí
a na to ruče vyklízí se chrám.
Jde po dláždění známá duše davu
a její pouť má rovněž známý běh,
vlá z kořalen tíž temných bolehlavů,
a dotýká se v shromáždění všech.
A nikdo neví, co se, k čertu, děje!
Princ dosud malý, sotva jako pěst.
Hrom v brzku možná horstva rozechvěje –
jak nejisté to interregnum jest.