Noc bílá, jiskrná jak luh arktické země
i modrá záludně jak indychový šat,
jak lázeň obřadní, jež smývá hříchy se mne
a halí vzpomínku, že se země jsem vzat.
Tam snivý Orion tři nejživější perly,
jež mají třeskutý a přeletavý svit,
vtisk jako klenotník do Jakobovy berly,
svým dílem umělým jsa nejtíže sám zpit.
Mráz vražedný vál z čistého mu čela
a nadsmyslný, neukojený žeh,
čet’ z jeho stop, jež věčnost obestřela,
se osud můj i osud věcí všech.
Den po dni shlížel při bezmračném nebi
na chudé lože, na kterém jsem bděl’,
tu viděl jsem, jak z propasti se šklebí,
kdo stvořil mě, jak chladný nepřítel.