Je poledne. Stín v parnu nepohne se,
jen jíva bílá neslyšně se třese,
jsouc výhní jata,
na plném žáru mramor prudce sálá,
teď hýří ohněm i ze svého mála
soch stará zlata.
A vůně kytic obsažná a těžká
jak oblak zhustlý na témž místě mešká,
by dech ji přijal,
jed, který smrti příchuť dává skvělou,
v takové moci kolem sebe stelou
výrony fial.
Vzduchová výheň. Smutně zvučí včely.
Nelze už nikdy suché imortely
napojit medem.
Umíme zemřít, vejít v tyto sady,
tichounce ležet v režných travách tady,
žíti však nedovedem.
Na horkém písku ani krůček živý.
Zrození v temnu. Život uhrančivý,
Smrt jenom sladká.
Fialy dýší, odumřelé z vedra,
tam, kde jich vůně obzvláště je štědrá,
leží má matka.