Zde leží ti, již zašli v boji. Sta reflexí se v duchu rojí,
jichž smysl mdle zas uniká.
Chví v dusném tichu jíva listy, z nichž dá se tušit povzdech čistý
nad mrtvým srdcem básníka.
Nad mrtvým srdcem mladé ženy, kde ocún rozkvet otrávený
jak siný plamen z podsvětí,
nad bílým snem, jenž zářil schvěle za první noci rozpučelé,
jež schýlila se k dítěti.
Sám chodím zde. Jen vůně vlahá jak ruka v strunný akord sahá
a dlouží chvíle zážitku
a cítíš sláb, než byl jsi kdysi, tvá efemernost kterak visí
nad věčností jen za nitku.
Zde pěje pták. Však kterak pěje! Stín podvědomé beznaděje
mu sordinuje místy hlas
a ševel věnců tenký, suchý jak hovor v pausách mezi duchy
tvé nervy zmrazí zas a zas.