Ten divný kraj, kde horský vítr fouká a pýrů podeschlých je plna chudá louka i myších nor, kde obilí jen sporé klasy metá,
hruď země zdá se od dávna být kleta, sám boží tvor. Kde les je oblast vyloučená z žití, směs mrtvolná se z dechu jeho cítí
a zánik svic, mok všech ran světa, slanost slzí žravá kde místo vůně šerem vyvětrává z hub, pryskyřic.
Kde zeje tůň, v níž živočicha není, jíž hladinu jak onyx černý mění jen šera vliv, kde datel ve kmen vydoutnalý tesá,
jak kopal hrob by mrtvé duši lesa, sám z trestu živ. Ten divný kraj a lidé příkří, suší, o nevlídné a nepřístupné duši,
již halí stín, tak zamlklí a v kontemplaci svadlí, již stojí však, kde jiní by už padli kams do hlubin.
Ten divný kout, kraj zakrslin a kleče, kde křemením slap křišťálový teče a jehož břeh je nahý, fádní, bez rokytí, květů
a šepce tutéž monotonní větu, mdlou pro poslech. Kde nad vším všudy tane vláda hlucha, ni nedotkne se v zjemnělosti ucha
van zvučných sil, ba zdá se téměř, že by bylo lépe, bys v prsou srdce zvonící a slepé též nenosil.
A kde jsou sivé, k zemi stisklé chaty, jež bída hlídá, červivými vraty z nich hledíc ven; co oběť plachou, polapenou v síti
stav tkalcovský je tupě slyšet bíti co noc, co den. Kde léta krátká, předlouhé jsou zimy, pár chvilek jen pod stromy rozkvetlými
lze ztrávit snad a srdce zdá se právo k tomu míti, jen prahnout suše po smyslném žití, ne milovat...
Cookies on Poetry Cove