Je černý monastýr, jenž v étheru se tratí,
a já jsem špatný mnich, jenž klame převora,
neb želím vše, co měl bych nebi dáti,
i vylhaná je moje pokora.
Jsou mračna nad námi a mluví řečí smutnou
u našich nohou modré proudy vln,
a já jsem špatný mnich, svou unavený kutnou,
ve sboru mrtvol horké šťávy pln.
V den každý tekou melodická echa
až s nebetyčné naší zvonice,
však mine vše a mír mi nezanechá,
neb já jsem špatný mnich a smutný velice.
A dole, dole, města zpěvem slynou,
ve proudech řeky zlaté rýže třpyt
a milenci se slibu rozmarinou
v háj šumící se chodí políbit.
Tam dole, dole, divoká jsou vína...
Víc nebraňte mi, otče opate!
I pro mne chví se slibu rozmarina,
juž dlouho šumí háje věžaté.
Tam dole, dole... k převorovi skuhrám –
tam dole čeká příštích matek den,
tam těla mladá hotoví se ku hrám.
Jsem špatný mnich, svou kutnou unaven.
Je převor mdlý a věkem stále dřímá,
– se strmé báně zvon se kolíbá –
mou hlavu najde rtoma smrtelnýma,
jme naposled a suše zulíbá...
...A tu jsem šel, však dlouho ještě cítil
za dveřmi chrámu Sanctissima hrát
a převora – vous jeho stříbrem svítil –
zrak věkem těžký cítil přivírat...