Dost píce bylo toho roku, v níž spala mrtvá vůně lad,
dost složili jsme na svá humna, zač možno zemi děkovat.
Byl sytý skot a z jeho těla se taký těžký opar nes’,
že předčil v síle své, čím dýchá ze hrubých prsou moje ves.
Klid zasněný zel z očí zvířat, jenž přenášel se na lidi,
jak ráj by zřely plodný, žírný, jejž jiné oči nevidí.
V tu oblasť, která chlévem vane, svět vnější sotva pronikne,
nerv žití tady nerozbolí, tvé zklamání tu nevzkřikne.
Neb jaká tíž v tom dechu hovad! Svou vahou bolest rozdrtí
a uspí spaním odsouzence, jenž nasycen byl před smrtí.