Zapadlo v černu slabé pastorale
a ošuměla vrba sudička,
dva vytřeštila ptáky nevyspalé
a sotva je už v tu noc uhýčká.
Podzemní řeka před slavnými svátky
dnes vyšla s pláčem nad své balvany,
víc nevrátí se propadlištěm zpátky,
je z ráje svého člověk vyhnaný!
Kmen černoboký, horám odcizený
jak mrtvý hlídač v prostřed proudů plul
a měsíc ve vodě jak obraz tiché ženy
jej líbal zoufale, však on se nepohnul.
Ah, on se nehýbá a jenom ruce smáčí –
do plných proudů ruce přeťaté...
Čeřeny kalné ve zmítavém pláči
jej vrhají do noci naváté...