Jsa tupen, snížen v bajkách všech
a dětem vydán na posměch
sám jeden mezi tvory,
žil mírně, prost jsa snažení,
měl neveliké stavení
pod kříkem rebarbory.
A nutno říc’, že zahrada
ku mírnosti té nabádá
i tichým býti velí,
abychom vůně zažili
co do jakosti, do síly
a barvám rozuměli.
Nach růže značí milost, plam,
jenž tráví srdce bílých dam
a vášní z oka šlehá
a v škále bílých odstínů
na kalině a jasmínu
je zvýrazněna něha.
Pak záští, svár a nevěra
ze žluté barvy vyvěrá
a z modré žel a hoře
a všecky hlemýžď zná a ví
ty symbolické představy
v svém domku v rebarboře.
Zná na zahradě každý kout
a lze mu lehko proniknout
do nejskrytější spleti,
však co nezná, toť ruch a chvat,
on zachce-li, nu, bude stát,
na svojí slině lpěti.
Ne, nezná, co je var a ruch,
je příliš vážný, suď to bůh,
a hospodaří s gesty,
než překotnost a úsilí,
radš položí se bez síly
a zhyne v polou cesty.
A jasmín, růže, reseda,
jichž vůně těžce usedá
a v jeho sen se stele,
jsou výjimečně dojaty
a se květy a poupaty
se kloní nad přítele.