Hle, vstoupla kalným fluidem zas ve mne duše vraha,
by oběti své spočetla, je z dávných hrobů tahá.
Však na vysokém prestolu už krevní písař sedí,
by přijal v hrozném mlčení můj zmatek odpovědí.
„Zvuk prsou chtěl bych prořítit, můj zkamenělý sudí!
Pot němoty vsak skráně mé ve vaší jámě studí.
Já přišel sám, jak každý vrah se k místu hrůzy vrátí.
Vše přijímám... Jen rád bych vzkřik, než počnu umírati!
Však ani zvuk. Juž cítím krev, jak z dálných planin žene,
kde splavy její protrhly mnou duše utracené!“