Je po divadle. V šeře
se dovírají dveře
za vlnou publika
a hovor, smích a vřava
se tlumenější stává,
až zcela zaniká.
Jak na ráz věci svadly.
Prach, zvířen nad sedadly,
se zlatí v prostoře,
jdu ke dnu svojí duše
zřím na ten život suše,
bez lásky, bez hoře.
Je dohráno. Jsem němá,
mé líce výraz nemá
a oko nezáří,
dnes už jen hrda budu
na horký zážeh studu
pod šminkou na tváři.
Neb co kdy bylo v roli,
nechť byla jakoukoli,
jest výmysl a klam.
Dnes živé slovo studí,
neb místo srdce v hrudi
jen těžký kámen mám.