Opuštěny černé opony,
zamknuty mlčící vchody,
ze zahrad průvan ztich nevonný,
ulehly houkavé vody.
Ztraceny barvy marnivé,
selhaly vroucí zpěvy
v propastné tísni šedivé...
Kdy bude den, se neví.
Dočtena živlů tajemství,
ztráveny poznání záře,
ničím se víc juž nerozchví
kovové vychladlé tváře.
Krev horké lásky pozbyla,
stagnace uspává těla,
prázdno se chýlí, nastýlá...
Kam, duše, kams to chtěla?