Myslíme-li na dny dávné, slova, jak když pentlí mávne, vějí v ústech našich; každý věk má svoje ráno, jak je v tesklivosti psáno v starých almanaších;
po jitrech svůj soumrak šedý, pro což básník málokterý volí výraz jiný: mezi rty má jitro dnešní sněhobílé poupě třešní, večer jeřabiny.
Na hranicích dob a věků cit se láme ve člověku, větrá zdivo vůle, slza leptá barvy žití, nutno hořkost okusiti chvíle uplynulé...
Starý pokoj vážně ztichlý, jako by v něm byly dýchly mroucí rtové času, kde cítíme jevy samy chráněné být’ záclonami od zevního jasu.
Nábytek kde vetchý, matný, sekretáře, stolky, šatny praští v kloubech suše, hláskem, který ticho plení v nestřeženém okamžení z odevzdané duše.
Kde kyv hodin tichu velí, nemaje nic na zřeteli než své dílo chudé, slyšeti tak v jeho znění jednotvárné: bylo – není, bylo – není – bude.
Podobizny jako klamy mrtvých lidí s parukami na stěně kde visí, kteří hledí velmi přísně, ač jim mušiny a plísně rozmělňují rysy.
Podoba kde krásky zvadlá utkvěle zří do zrcadla, jež jí pohled její vrací s chladným, krutým divem, jak se nikdy v světě živém kráskám nevracejí.
Tam, kde spinet šerý, snící, o mrtvolné klávesnici stále ještě čeká, dotkne-li se večer kdysi, až se snění s žitím smísí, kostic ruka měkká.
Jestli ještě strunu vzbudí, puklou dávno v jeho hrudi, úhoz ruky bílé, zachvěje-li celým tělem v mrákotě let obestřelém něžné cantabile.
Starý pokoj vážně ztichlý, jako by v něm byly dýchly mroucí rtové času, kde své touhy končí, maří, tichouncí dva lidé staří sněhobílých vlasů.
Sebe jenom jaksi slyší, z jednostejné sféry dýší, z jedné strasti tráví, o pamět se spolu dělí, vedou hovor odumřelý nad koflíčkem kávy.
Kdež jsou v sněném světě sami, za hry piquet nebo dámy, hynoucí a zchřadlí, pod svícny a pod obrazy, jejichž mrtvý výraz mrazí, sloučen se zrcadly.
Tady, kde smrt v jemném šeru, odsunujíc portieru, k oběma se chýlí, slza leptá barvy žití, nutno hořkost okusiti uplynulých chvílí.
Cookies on Poetry Cove