Tak hyne duše v neklidu a pátrá kolem sebe,
zda mezi mračny prozírá a hýří cípek nebe;
jen jeden bledý paprsek, jenž vlažnou záři plodí,
a z rysů masky sevřené mdlý úsměv vysvobodí.
Své chabé paže vztahuje, leč fantómy jen svírá
a v neslyšených výkřicích ret suchý otevírá,
zrak cloní, v dálky vysílá své bolestivé touhy,
však to, co dálka navrací, je z prázdna závan pouhý,
jenž jako břímě uléhá a křehký život drtí...
Tak chví se duše neklidem i v okamžiku smrti.