Se zámku duše temné flóry vlají
a po síních se lidí kroky tlumí
jemnými koberci; sluhové nastírají
a chodí zamlkle: Nechápou, nerozumí.
Nezemřel nikdo, poddaní jsou tiše
a léno hradu vítězně se množí,
však paní chodí ve zlomené pýše
po chodbách nejtišších a flóru neodloží.
Až k její oknům vrby dosahují,
převislé svoje smutné větve kloní,
po parku plno náhrobních je thují
a v kapli zámecké zvon umíráček zvoní.
Růžová kdysi pážata jsou oblečena šeře
a prachem jejich mandoliny siví,
ze tmavooké hloubky na jezeře
jsou zastaveny vodotrysků divy.
Leniví psi a sokoli a koně,
ni štvanice víc nezavýskne divá,
neb paní v smutku sedí na balkoně
a celé dny se do daleka dívá.
A z dáli nikdo, nikdo nepřichází,
kdo nes’ by útěchu, a paní vzlyká,
znavena k smrti očihledě schází
a vyžádá si kněze – poustevníka...
Se zámku duše temné flóry vlají
a po síních se lidí kroky tlumí;
nejistou otázku služební na rtech mají:
jich paní smutky má, jimž oni nerozumí.