Kam jsem se hnul na tom světě širém,
měl jsem, kromě lepších vidění,
pod šindelem, došky, pod papírem
rodnou obec, jež se nemění.
Po půl stalet tatáž jako kdysi,
ospalá a hluchá, neměnná,
tak jako své nezjinačí rysy
do basaltu vrytá písmena.
Bože mocný, jak jsem v středu tenat
této mlžné dětské pohádky.
Nelze v stáří trochu nezasténat,
neobrátit čelem nazpátky.
Nepozbyla obec dávných tvarů,
naopak snad víc jich nabyla,
nechápal jsem, co chápu teď k stáru:
moje obec, to je Seldwyla.
Slunce tu je polojasné, něžné,
necelá zde lidská povaha,
vzroste-li kdos, osud ho už sežne,
k jednotnému typu pomáhá.
Voda teče váhávěj den po dni,
bezrybná, i zevně samý klid,
nedochází zpráva o povodni,
není síly z břehů vystoupit.
Hájů šum též vítězně tu nezní,
veskrz psán jsa v klíči molovém,
nebe rovněž sen můj nezlíbezní,
zakaleno lehce olovem.
Ani víra není pojem vroucí,
studeně čpí portál kostela,
slyšet je sic zvony dlouze tlouci,
skladba ale tuze umdlela.
Umdleli i lidé. Kupci suší,
přidušení silou lakoty,
za pár rýnských zastavenou duši
i ty svoje hmotné životy.
Mužům, ženám srdce svadlo v žití
jako tráva hořká bez rosy,
smrt-li budou k vykoupení chtíti,
pokorně si o ni poprosí.