DNI

Dni, chudí dělníci, jimž určeno je v potu si dobývati práva ku životu, nad horským krajem plynou hluše, němě, jen mžiky malé za trvání země.

Dni, siví pavouci a tkalci trpěliví, již třebas ukryti, jsou intensivně živi. Dni, kati sveřepí, jichž meč je dílo skvělé, jsa zaťat abstraktně v tvém škubajícím těle,

jak strašně míjíte a putujete krajem, kde v šeru vykvetlí, přec velmi záhy zrajem! Kam jeden po druhém jak pěšci armád spějí, než zčerná noc a hvězdy zkrvácejí?

Dny, režné obláčky na tyrkysové pláni, kam metly větrné vás věčně popohání, kam, samy nechtíce, se ztrácíte mým očím, když dálka macechou a stesk když je váš otčím?

Dny prázdné na horách, dny studené a pusté, až na dno nicot svých mne přece nepohruzte, neb dosud krev, byť zpomalená pění a ještě není touha k utišení.

A ještě osud zve mne, s vším se bíti, co tvoří podstatu a všechen vnějšek žití. Můj horský kraj jen jeden v světa krajích, kde ptactvu souzen časný odlet na jih,

a slunci dáno zářit šikmo na zem, i růži zčernat pod předčasným mrazem, dub staletý pak roztít švihem hromu. A lidem mlčet. Nelnout k pranikomu.

Jak volské jařmo osud na svém týle ne oddaně nést, ale zarputile a duel svádět se svou mukou vlastní. Být tiší není totéž, co být šťastni.

Jen cos jak nenávist a nezjevenou zlobu lze tady nést až k vesnickému hrobu, kde hvozdík zkvet tak divoký a tmavý, jak stopy krevní na podušce trávy.

Nad horským hřbitovem dny zpomalují chůzi. Snad z touhy osudné. Snad z rozkoše. Snad z hrůzy.