Jdou po jevišti života
msta, vina, hřích a čistota,
žal, intrika i něha,
a prudké světlo oživí
děj neklidný a vášnivý,
kam plamen touhy šlehá.
A blyskne šperk a meče třpyt,
jenž pod pláštěm by hněvu skryt,
když ku vraždě se tasí,
a jako zlatý deště šum,
mdlou rozkoš plodě oku, rtům,
žhnou vonné ženské vlasy.
Jsou jako z vosku, ze sloni,
když všechen žeh svůj vyroní,
žen horká, chvící těla,
jich pohledy jak mžení hvězd,
vzdech těžký jako láva jest,
jež ústy vyšuměla.
A jejich paže dusný kruh,
jímž stísněn plachý lidský duch
v svém rozletu a spění,
a jejich rty jsou strašný jed,
kdo chutnal je, byl navždy klet
a síly víc’ v něm není.
Tam na jevišti lež a klam,
je divák se svým nitrem sám,
jen kulisami vidí
a líbá skrze závoj jen
a mezi život mísí sen,
ku přízrakům pak lidi.
Jde po jevišti fikce, blud,
jak opiátem proniknut
je výdech hrudi cizí.
A divák cítí marnou tíž,
jde, vztáhne ruce, přišed’ blíž,
však život ve snu – zmizí.
Vlá opona, z níž číší chlad;
pak herci jdou se děkovat’,
v lži akrobati smělí,
ač ve svém klamném žití snad
do holých dlaní srdce brát
už dávno zapomněli.