V zem bledou, vzdálenou, byl deportován jednou
pro slz pár skráplých krve prašivé,
ve svorech těžkých, bílou ruku bědnou,
opouštěl tehdáž krásné Ninive.
To byla vesna! Slavíček žil v háji,
Ninive tálo v proudech polibků
(vždyť po klekání cudnosti se vzdají,
by naplnily blaha kolíbku!).
Bděl koráb v rejdě, vytápěl své plíce,
v zem bledou, vzdálenou se brzo vytratí,
dál budou ženy vzdávati se, chvíce,
v bolestech čekat, ze mdlob líbati.
Však loď už bdí... Tu z Ninive se vydá
pohřební průvod jeho oběti,
kvil rekvií se na palubu přidá,
pak hvízdne loď a šílíc, poletí...