DĚDICTVÍ

Zem zavřená, kde voli táhnou po strmých svazích břímě bran, břeh s řeřichami pod rokytím kde struhami je rozerván, kde plynou pstruzi v sklenné vodě nad křemennými výmoly, a v tuhém tichu jednotvárném kde čivy všecky obolí;

kde kvete len jak oblak modrý, jímž táhne větru čeření, nic od počátku do skončení v svém vývoji se nemění; kde ruce jenom v tupém zvyku se chápou těžké sekery, i podnikají bez rozkoše se lovy moje veškery;

kde skýtá zem, jen co dát musí, ze síly vlastní nehýří, moc fatálního předpojetí i s hladem tělo usmíří. Tam bez pastev kde koně civí se svěšenými hlavami, již nikdy jezdce nepřenesli na hřbetě v dálku mlhami,

krok jejich volně zemi bije jen z nejvážnější potřeby, v nich vlohy skryté potlačuje vliv utvrdlého podnebí. Ni smutek ne dost intensivní, ni touha lidská nevelká, když ozývá se v dlouhých pausách jak z lánů žita křepelka.

Tam v lesní tmě, kde cestu srnám čas zatarasil vývraty, též neozve se souzvuk srdce se pějícími ptáčaty. Tam léta moje předurčená jdou v nezdrženém postupu a divým vínem obestýlá věk vetchou moji chalupu,

mé ženě kolmé vrásky kreslí kol retu, jenž se nesměje, a v truhle trouchní okované mé ustřádané naděje. Mé děti sílí bez ruměnce, jich nevábí styk s hračkami, cos kletého je v mojich dílech, cos němého tkví nad námi.

Jak článek v článku u řetězu jsou dni a noci sevřeny a do nich spiato od přírody mé lidství, statek zděděný.