Puch, požařiště temnou vsí se vleče
nad kostry topolů, s nichž visí mrtvoly,
a potok otrávený bez šumotu teče
žab zdechlých pln a bahna do polí.
Mlýn dávno prokletý na vydří noclehárny
ve shnilých olších kuropění vyčká,
smích černých žernovů je zlý a jednotvárný
v sny ustydlé tu stárnoucího sýčka.
Je kostel opuštěn, kdys prchli osadníci
a sošky bolestné juž nikdo nelíbá,
ve chmurném orloji se na rafii chvící
zamlklý upír volně kolíbá.
Před temnou kovárnou, kde tajné byly schůze,
po všem jen zbylo krve tratolisko
a stopa skropená a křečovitá k struze...
Jak po moru je v daleku i blízko...