CIRKUS

My přijeli jsme do vsi a rozbili tu stan, kde vítr v plachty bije, je vzdouval se všech stran. My znali jsme, co srdce se nejvíc dotýká, a uměli se vloudit ve přízeň publika

a znali jsme, co třeba – lid naivně zvědavý by horečně byl napiat za dlouhé přípravy. A pomocníkem naším byl soumrak tesklivý, jenž vyrovnává vášně a příkré protivy,

v němž pozoruje člověk jen tajných věcí chod, jímž pohrouží se ve tmy jak do nehybných vod, a vlivy nezbádané ho k tomu nutkají, že řekne, co chtěl smlčet, co říc’ chtěl, zatají...

Tak z areny jsme vyšli. Náš průvod jako had se fantasticky svíjel, až zůstal náhle stát uprostřed tiché návsi, kde hrála kapela, zněl buben dutě, hoboj, a trubka ječela

a málokdy se komu hnout smysly podaří, jak učinili skutkem dnes pouzí šumaři, neb tolik tajných ozvěn ve hrudi vzbudili, že posluchači stáli jak touhou opilí.

I zřelo se, jak vzbuzen byl dojem nesmírný, když naši hřebci vyšli jak blesky z konírny; z nichž jeden grošovatý, jenž řičel divoce, nes’ primadonu naši jak sladké ovoce,

jež neuzrálo u nás, však v cizím podnebí, jež u vzácnosti chovat a střežit potřebí... Nač jeden z mužů našich řeč impressivní měl, jenž baret měl a togu jak soudní hlasatel.

...A mezi divou zvěří, jež jezdců nenosí, i sloni těžké mysli jak sivé kolosy, a řada modrých světel a lampionů kyv náš prodlužoval průvod do klamných perspektiv.

Jak skrytou silou jatý a tuchou puzený proud lidí zmlkle vcházel do naší areny; ni v římském kolosseu tak mrtvý nevál dech, tkvěl výraz ustrnulý a lačný v očích všech,

krev koní našich v žilách té chvíle perlila, to nebyl pojem hmotný, však duše přesila, jež rozkazuje žíti i padnout poručí a štve je vášní slepé skrz plamen obručí.

Hra se smrtí to byla, již naši artisté tu usměvavě hráli ve výši nejisté, hra hazardní a smutná, všech nejtruchlejší snad, kde život půvab dluží si od smrtelných vnad,

toť efemernost skvělá ve smyslu nehezkém, smrt, zjevivší se na mžik před vzniklým potleskem. A chlouba scény naší, ten cizokrajný div, jenž úžasem jest pouze těch, kdo jej zřeli, živ,

ta exotická růže, jež hoří nejvíce a omamuje nejvíc ve středu kytice, na výši exkvisitní náš program pozvedá a klade sličnou hlavu do tlamy medvěda.

Je plna hříšných svodů hruď její vzepnutá, v tom, zatoužit jen po ní, tkví věčná pokuta. Bič pere v boky šelem a v koňské slabiny, neb otravné a hořké jsou její vavříny.

Pak ve vážnosti chvíle vtip hrubý utrácí se hrobovitou tváří dva zvrhlí paňáci; je, pokud pamět sahá, – v tom úděl prostičký, co signum hanby lepit v tvář jejich políčky,

a proto jejich líce tak strašně zsinalá, že lehčí možnost žití a víry neznalá. Je po divadle. Ticho. Je klam v tom nějaký? Zas hřebci stojí tupě bez per a čabraky.

Však ticho není tichem. Jen přelud pokoje, neb ještě v nitru chvěje se výkřik hoboje a ještě se řev šelem jak z hloubi provalí, vzdech clownů nad životem, jejž z rubu poznali.

Jdou vesničané domů, svou každý v srdci tíž a na západě zhaslém ni pablesk není již, jen sem tam jako slza se hvězda mihotá pro marnost uroněná a bolest života.