Já jsem vlk dobrý, ztepilý
a něžné mravouky.
Karkulko, líčko májové,
hleď, ujmu se tvé ruky.
A v lásce dojdem ku cíli
skrz obsazená křoví;
věř, jím téměř jen obilí!
„A maso... kdo ví, kdo ví...“
Já jsem vlk starý, počestný,
jak shrblý pastor lidu,
říc’ nesmí smutný pocestný,
že ubral jsem mu klidu.
Já vlk jsem a ty Karkulka,
necítíš shodu duší?
„Cítím jen, něco dlouze lká,
něco mi v žebrech buší.“
Bláhová, hihi, pohádka!
Karkulko, moje mravy
čisté jsou jako z pozlátka:
já nejsem dvořan lhavý!
Karkulko! Růže! Něha má
k tvému se tulí mládí,
tajnosti šumí nad náma,
budem se míti rádi!
Přesličné lože na mechu
a v něm můj hustý kožich...
„Jen dál a dále bez dechu,
všecko je v rukou božích!“
Hle tratíš směr a bledá jsi,
to znesvěcuje děti
a průvan rve tě za vlasy,
jak úzkosti tvé letí!
A stmívají se závrati
a poplach... poplach buší!...
„To slyším kůstky křumpati
pro pokrevenství duší!“