To bylo nejinak, než jak by zvonů znění
se tratíc zavadlo až ve zvukový stín,
a s výšek závratných, kde oblačno se pění,
kams zapadalo navždy do pustin.
Tak chladně, syčivě se chvělo křehké listí,
jak formou hudební by vyjádřen byl žas,
jak hořká náchylnost ke snu a nenávisti,
již, duše lidská, tajně živila’s.
Kol syrou plesnivost a troucheň sypké země,
jak jedem vranovce by prostoupen byl chlad,
mrak neklidu, jenž mlčky přepluje mě,
bych nad hlavou svou cítil putovat.
A onen divný zpěv, jejž sordinuje dálka,
jímž láme žalost svou a samotu svou drozd,
s ním v duo spojíc se i nitro moje zalká
nad živým přítomnem, pro mrtvou minulost.
I pro sám černý les, jenž celé dlouhé věky,
snům těžce život dav, rov pro ně ustýlá.
Ni jeden nekmitne mu průhled do paseky,
kde srna bílá by se zjevila.