Hrad starošvábský – sloul hradem kulichů –
do černých revírů byl jako centrum vsazen,
pláč větrů od Rýna, déšť mořský ze severu
od šerověků leptaly odbojný jeho kámen.
Zpěvavé dubiny kol v odloučení stárly
po odchodu všech Valkyr čarujících
a medvědi zavilí své skrýše rozjímavé
opouštěli jen v hladu okamžicích.
Loupežný prapor nad cimbuřím ploval,
na dálku odpuzoval zmdlené poutníky
a bránil samotu těch, kteří v hradu žili
svůj svátek míru zmlklý, veliký.
On bílovousý vzdán byl alchymii
svou bez únavy nepokojnou hlavou,
s ním dítě – anděl z vosku narozený –,
jenž ruce lomí kaplí polotmavou...
Elixir nenašel a neprobudil zlato,
po jeho smrti supi prapor strhli,
legendu samoty pak skončil násilnicky
svým vpádem na hrad soused kterýs zvrhlý.
A osud anděla? – Oh, bože, dávno je to!
Tak šedě dávno, že až bolí duše...
Drobí se ruiny a smolný soumrak vane
v revírech hučavých, jež přemýšlejí hluše.