Bůh Janus ujímaje se střídy jar a zim
a víru žití vloživ ve slovo „přicházím“,
na slavný trůn svůj stoupá, jenž z ledových je hvězd,
a jeho jedno líce snem zvýrazněno jest,
co druhé, zestaralé, jež snů už nechová,
je drobivé a šeré jak zdivo hřbitova.
A výraz této tváře vší vášnivosti prost,
jak vyloupený význam ze slova minulost.
Bůh Janus mladou tváří na jitra zářivá,
když sestupují s kopců, se s touhou zadívá
a druhou lící, moudrou, ač shaslou, plnou rýh,
po stopách jevů pátrá už dávno zhynulých.
„Co bývalo, vše zašlo!“ dí hořká tato líc,
nic z tesklivosti stáří v svém vzhledu netajíc.
Co bývalo, vír věků strh’ do své hlubiny,
kde nabude své váhy styk stínů se stíny.
Jak odšumělé vody, jak oheň propadlý,
jak zívající černo před mdlými zrcadly,
tak minulost je lidská dol odumřelých sil,
jimiž jsi do dne smrti o mír svůj zápasil.
Však Janus, bůh dvou lící, na slavném trůnu vstav
a zlaté sceptrum zvednuv jak slunci na pozdrav,
na pozdrav tomu slunci, jež v siderální čas
touž hvězdu ekliptiky svým žárem zlíbá zas;
nad střídou zimy s jarem pověřen bděle stát,
zapírá líc svou starou; sen žití příliš mlád,
příliš je moudrost hořká, tristní dar lidských let,
příliš nám touha velí bráti se věčně vpřed.
Evoe, hvězdo jarní! Nejvýš stůj ze všech hvězd!
O jedné líci pouze Janus dnes vládcem jest!