Šum lesa ustal, sebe sám se zhrozil,
jak ducha leká vlastních citů tiš,
hrom horský v dálkách temně zahlomozil
a černé mraky plouly blíž a blíž.
Ret usýchal a žádostiv byl toho,
až horká noc se chladem nasytí,
tiš nezmařena byla od nikoho
a nevábila koho vejíti.
Jen potok žil a bral se roklí tmavou
ten jeho vlahý, jednotvárný šum...
Tak dusno kolem... Doba před popravou.
Sevřená mysl úpí k nebesům...