Bezkřídlé ticho zavívá z podsvětních skal a rovin,
nesplyne s jeho nicotou lidský hlas ani sovin.
Slabě jen vrba stříbrná těžkým svým šatem chrastí,
jako by stála vsazena kořeny nad propastí.
Růže, jež parnem zavadly, nemohou toho zmoci,
abych se lačně nezpíjel chladem té vnitřní noci,
ku kteréž smlouva s věčností duši mou trpně víže.
Strmí tu černé jehlance. Balvany strašné. Kříže.
Cherubi v strohých řízách svých, klonící čela chmurná,
zůstatky dávných bytostí zavírá navždy urna.
V laternách se sklem lilkovým paprsek chabý kmitá,
odměřiv léta, jež byla trpěna, ne však žita.
Vtesány moudré sentence, vpáleny starým zlatem
v kameně život drtícím, sivém a mechovatém;
sentence znící pro věčnost, platné však pro pár minut,
statečně kdo smrt vyhlíží, bude jí opominut.
Pod těžkým vezmi mramorem duše tvá v spánku bílá
víc slitování božího, nežli jsi zasloužila.
Sentence tyto provází tak vzácně pokyv chvoje,
že mír, jejž lze tu požívat, je vzácným dílem boje.
Ty nejtajnější naděje tvou duši vlahou živí,
že ze všech divů nejvyšší je opět víra v divy,
vše v jednom dechu splyne zas a zvedne se a vzkřísí
a spravedlnost pravěčná své věrné vyvolí si.
Zde všecka vůně smíšená, ze mnoha zřídel vzatá,
ti zléčí prsa prahnoucí flox, pivoňka a máta
a starozlaté květy lip a kaštan květly hustý.
To bude živé vzdechnutí nad zmrtvělými ústy.