Šat splývá jako déšť po lianách, jež visí,
líc jeví chorobné, až netykavé rysy,
a v lehkost těl
jak zefír byl by úmyslně jatý,
jenž svrhá neklidně i étherické šaty,
jež nahý měl.
Jak tanec motýlů a stužek, jež se chvějí,
tón udávaný ze všech nejslaběji,
pád lupene,
tak víří sněžně linie a křivky
na skráni chtíčem ochořelé dívky
sny tajené.
Po marných slastech vzpíná se a vzhlíží
cit uzavřený v arabesek mříži
jak vězeň zoufalý,
kde strašná marnost ze smyslna roste
a stvoly citu chlorofylu prosté
z tmy vyhnaly.
Po hříších temných útlá paž se vzpíná,
ret ssál by krev, však nedotkne se vína,
ač žízniv jest;
je nezkojena trýzeň sebehanou,
zas po ní jiné v šatech bledých vstanou
svůj přijmout křest.
A konce nebude všem mučenictvím těla,
jak tenká tětiva se smilnost rozepěla,
jak muší sval...
Snad sami ďábli v horkém bydlí mase
a divům všechno křehkým podobá se,
co’s miloval.