Šat splývá jako dešť po liánách, jež visí,
líc jeví chorobné a netykavé rysy
a v lehkost těl
jak zefír byl by úmyslně jatý,
jenž svrhá neklidně i éterické šaty,
jež nahý měl.
Jak tanec motýlů a stužek, jež se chvějí,
tón udávaný ze všech nejslaběji,
pád lupene,
tak víří sněžně linie a křivky
nad skrání chtíčem ochořelé dívky
v sny tajené.
Po marných slastech vzpíná se a vzhlíží
cit uzavřený v arabesek mříži
jak vězeň zoufalý,
kde strašná marnost ze smyslna roste
a stvoly citu chlorofylu prosté
z tmy vyhnaly.
Po hříších temných útlá paž se vzpíná,
ret ssál by krev, však nedotkne se vína,
ač žízniv jest;
je nezkojena trýzeň samohanou,
zas po ní nové v šatech bledých vstanou
svůj přijmout křest.
A konce nevidět všem mučednictvím těla,
jak tenká tětiva se bolest rozepěla,
jak muší sval;
snad sami ďábli v křehkém bydlí mase
a divům všecko křehkým podobá se,
cos miloval.