Jsou rány, které ticho léčí, a když mimo nebezpečí,
je přístup k žití zavátý,
tož trávíte bez vášní žravých, za připomínek popelavých
v svém pokojíčku s muškáty.
Sem slunce padá. Zlatí skvěle snem bibeloty obechvělé
i pánve, mísy, obrazy,
a nebo zas za noci lunné se tiché, modré světlo sune,
touž cestou po nich přechází.
Číž pěje v kleci. Prostě pne se svou malou touhou po svém lese,
jen pokud trvá plachý zpěv,
v tom pokoji jak čížku v kleci se občas pohne srdce přeci
a člověk cítí hřát svou krev.
Stůl masivní. Tu stará kniha už stakrát čtena mlčky líhá,
jsouc sama lačná úlevy,
jsou mrtvi ti, již kdys v ní četli. I rozkoše i strasti zetlí;
z té knihy nyní čtete vy.
A slyšíte cvak hodin milý, jež jako vám už mrtvým bily
a daly mnohou z vážných ran,
jež protkla hloub než rána z děla, ne jak by byl, zkad vycházela,
jen alabastr, porculán.
Dá těžký opar muškát vonný a světlo skryté za záclony
dá teplé přítmí jakési,
jste víc než kdy teď cizí světu, zde sednete si u spinetu
a rozchvějete klávesy.