Noc modrá je a jiskřivá a v hlubokosti její
se bledé proudy mlhovin, jak vzešly, rozcházejí.
Hvězd ledovité květiny na černém luhu pučí
o záhadnost svou bohatší, o živou vůni chudší
než ty, jež pro nás rozvily na hrubé zemské líše,
z nich krystalují skupenstva tak bezryvně a tiše,
tu jsouce lyře podobna, zde prstenům či meči,
jenž moh’ by stát se účastným jen v archandělské seči.
Tu podobna jsou labutím či libelám. Jak včely
by v sklenných úlech věčnosti to slabě zahučely.
A dálky jako zrcadla Dech kosmický by zadech
a křehly bouře světelné ve ztuhlých vodopádech.
Vír vzdouval moře stříbrná i zlaté tavil kovy,
až zrak poranil bolestí, již ústa nevysloví.