Náš hřích je nesmírný a ničím smýt se nedá
ze dlouhých staletí se vynořivší krev,
msty boží rudý meč švih’ přes nebesa bledá,
i ve slepotě zraků zahořev.
A tuby, pozouny zní ve fanfáře břeskné,
jak plamen praskavý, jímž zbičován je vzduch,
zář všude záhubná se rozlévá a leskne,
jak byl by hořící vše, nekonečný luh.
A příšer spřežením, v jichž mordě dýmá síra,
jichž zadek ostnatý a hřebenatý jest,
mdlé srdce pokleslé se ošklivostí svírá,
jež nad bázeň jest, jež je nad bolest.
Zde bílí andělé kol sečou lidské hlavy,
z nichž teplý uniká a hustý krve proud;
krev kosmem prosákne. Krev nikdo nezastaví.
Vy všichni bídní, pojďte pokleknout!