Společnost čistá! Gentlemeni věru
jak tady svítí žlutým okem v šeru:
červený lišák, poseur podšívaný,
dvě husy bílé, prostomilé panny,
smí udat časem starosvětský vtip;
než věčně mlčet, není-liž tak líp?
Pes, znásilniv své ponocenské mravy,
chce ptát se s něhou nepatřičnou krávy,
zda vanilkou je vulgární to seno,
jež z nozder ční jí jako ustrašeno.
A beran smutný na dřevěném krku
nechápe nijakž nevýslovné „vrků“,
jímž ulévají holubi své touhy...
Však nechme záště! Večer tklivý, dlouhý
sem připloul z hvozdu, poceloval chatu.
Mír, pokoj s tvorem, který přebývá tu!
A tma juž byla. Návrat loupežníků
byl stále bližší v zašlém ciferníku,
strach rovněž vzrůstal v husách, psu i koze,
kout každý černal, zadušením hroze,
i zavírány aliance honem:
slepice – kočka, kačer v nouzi s koněm...
A tma a tma.. Juž kroky na zápraží...
Co trvá svět, tak smutných nezřel stráží!
...Krok první v jizbě... Raubíř romantiky
krvavý, černý, uchopil se kliky...
A nyní... chval každý duch... ona vřava!!
Fi! Malým dětem rozstůně se hlava!