Jsem ovšem mlád, jen vím to z knih,
čím byl nám Bach a Metternich
pro historii dneška,
a ještě ke mně doniká
i bolest dnů těch veliká,
jich atmosféra těžká.
Ten režim břitký, nepravý
však pomohl nám ku zdraví,
jak v Hellmuthu se dočtem,
neb v důsledku i příčina,
že lepší fáse počíná
vždy trapným letopočtem.
Jsem ovšem mlád a zřím-li snad
mdlý nyní obrys barikád,
tím vinno asi čtení
a stará vášeň veškerá
jak na hladině jezera
jen chabé zrcadlení.
Mdlý odraz všeho nejistý,
zřím táhnout v plucích gardisty
při vření bubnů sporém,
zbraň chladně kmitá všeliká
a nahé srdce dotýká
se těchto uniforem.
Mí otcové, mí dědové,
po první frási jalové
jste vytrhnuli směle,
mně dosud nejdou do hlavy
ty kalné vaše představy
o zvycích nepřítele.
Já nejsem cynik, nikoli,
však odmítám jen s nevolí
se kořit malým věcem
a dráždí mne dnes pohříchu
do údivu i do smíchu
váš poměr s Windischgrätzem.
Je mrtev otec, mrtev děd,
co zemřelo, hrob nedá zpět,
smrt práva svého bdělá.
Jsem soucitem k svým slovům štván
a cítím v prsou hukot ran
jak na Hradčanech děla.