Nešťastná ženo z národa,
jež nepěstíš své lásky květ
a dáváš rodné dítě své
cizáckým mlékem napájet.
Jen když chceš zahrát sobě hru,
jakbysi byla matkou též,
tu v náruč bereš dítě své
a v obdiv naň se zasměješ.
Však ženo, zlá to, zlá to hra,
na sázku jde tu stáří slast,
a mocný pud jest přírody,
jenž hříčkou tvou se nedá mást.
Až děcka sourozenci kdys
odrostše slávou pokvětou,
a v šedivý vlas matek svých
své věnce slávy zapletou:
Tu přijde tvé též pastorče
a trusky z věnců slávy své
ti vrhne kalných do očí,
že zrak ti – smysl pomine.
A když pak v smrti zápasu
své rámě po něm rozepneš
a zase jednou po čase
rtem bledým naň se usměješ:
Tu starou majíc v mysli hru,
tvé smutné hře se zasměje,
a v pozdní hlas tvých žehnání
svou kletbu kletby zakleje! –
Nešťastná ženo z národa,
jež nepěstíš své lásky květ
a dáváš rodné dítě své
cizáckým mlékem napájet.