Na stromě našem sveřepí a tyje
tak mnohý pahejl bez květů a plodů,
jenž nahou vzrostu svého neúrodu
šumného listu bídným šatem kryje.
V něm k zkáze kmenu živná šťáva hnije,
a když pak květných větví ve provodu
na topor zbujněl biřického rodu
v žoldnéřské ruce naše srdce bije.
Nuž pozor, národa vy zahradníci!
je dlužno, aby zkázu nevzal strom,
přiložit tu tam pádnou sekeřici.
Nač čekat teprv, až ta vzejde bouře,
kdy pahejl od kmenu odděliv hrom
jej ohněm spálí smrdutého kouře.