U vod chladných bloudívala,
a žalostně naříkala:
„Vody chladné, vody siné,
škoda lásky, kdy pohyne,
škoda lidské duše krásné,
když ji skalí žití jasné.
Vody chladné, vody siné,
srdce, duše, přítelkyně!
K vám se moje slze lily –
vy jste jasnost zakalily;
k vám mé těžké vzdechy spěly,
vy jste bolně zašuměly;
u vás květ mé lásky květe,
vy jej za mne pěstujete.
Vody chladné, vody siné,
bídné matky přítelkyně!
Povídá si lid po tichu,
že prý bloudím v těžkém hříchu,
povídají nahlas lidé,
hříšné tělo z vod že vyjde!
Vody chladné, smilujte se,
přijměte mne, zamkněte se!“
Vody chladné ji přijmuly –
ještě nad ní povzdychnuly.