Oj ty lese, tmavý lese,
zadumaný – bez šumotu –
ty jsi jako srdce lidské
pohroužené ve temnotu.
Kde jsou ty tvé víly vábné,
světlostinné kde ty háje –
kde ty květy, písně, touhy
a tvé rozšuměné báje.
Jenom časem lovce puška
ty tvé hvozdy rozhlaholí –
však tu vzdychne laňka bílá,
taková že píseň bolí.