Věst dávná, zbrojné básnily ji časy, věst o národu mezi národy, navzdorný dozpěv naší svobody, kovové roztříštěných mečův hlasy:
ji zapějem, když černé mrákavy zastíní světlé naše zástavy, a my se v sňatém jejím skryjem havu: my tvrdou máme jako skála hlavu!
Od kolebky šly naše první kroky, a na čela nám rány padaly, my sotva že jsme vlast svou poznali, již cedili jsme pro ni krve toky;
nám sotva varyta že vzešel zvuk ne ke hrám – k bojům vedl mužstva hluk, když prvou dupali nám jara trávu: My tvrdou máme jako skála hlavu!
A v bouři ran jak mramorové skály, když nebes na ně lehnou mrákavy a blesky čela jejich rozžhaví, my z věku do věků jsme pevně stáli:
tu tvrdý leb náš metal jisker pal, že celý svět jejich se ohněm vzňal, jenž zářil lásce, svobodě a právu: My tvrdou máme jako skála hlavu.
Zahřměla vzdorná skála Kapitolu, na jejímž čele světa trůn kdys stál, a z nebes vypůjčených blesku pal na hlavy naše sesypala dolů:
však tvrdší než ten Říma arcidóm my v klnoucím jsme stáli ohni tom a z jeho blesku svou si vili slávu: my tvrdou máme jako skála hlavu!
Když za pluhem pak celý národ kráčel a krví naší napojenou zem, jsa děvkou jen a panstvu pacholkem – i slzou ještě, žhavým potem smáčel:
tu v lebce jak ta mozolitá pěst mu zkameněla i ta stará věst, z níž novou jiskru svému rozkřís’ právu: My tvrdou máme jako skála hlavu!
Věnčena slávou jako čela svatá na skráni slavných králů korunu, jak demant vyzlaceném na trůnu skví hlava nám se naše Praha zlatá;
v ní zřídlo umění a svatých věd, v ní srdcí našich žilobitný střed, v ní zkamenělou – živnou zříme slávu: My tvrdou, démantovou máme hlavu!
Cookies on Poetry Cove