Věsť dávná, zbrojné básnily ji časy, věsť o národu mezi národy, navzdorný dozpěv naší svobody, kovové roztříštěných mečův hlasy:
ji zapějem, když černé mrákavy zastíní světlé naše zástavy, a my se v světlém jejím skryjem hávu: my tvrdou máme jako skála hlavu.
Od kolébky šly první naše kroky, a na čela nám rány padaly, my sotva že jsme vlast svou poznali, již cedili jsme pro ni krve toky;
nám sotva varyta že vzešel zvuk, ne ku hraní – ved k bojům mužstva hluk, když prvou dupali nám jara trávu: my tvrdou máme jako skála hlavu.
A v bouři ran jak mramorové skály, když nebes na ně lehnou mrákavy a blesky čela jejich rozžhaví, my z věku do věku jsme pevně stáli:
tu tvrdý leb náš metal jisker pal, že celý svět se jejich ohněm vzňal, jenž zářil lásce, svobodě a právu: my tvrdou máme jako skála hlavu.
Zahřměla vzdorná skála Kapitolu, na jejímž čele světa trůn kdys stál, a z nebes vypůjčených blesku pal na hlavy naše sesypala dolů:
však tvrdší než ten Říma arcidóm my v klnoucím jsme stáli ohni tom a z jeho blesků svou si vili slávu: my tvrdou máme jako skála hlavu!
Když za pluhem pak celý národ kráčel a krví naší napojenou zem – jsa děvkou jen a panstvu pacholkem – i slzou ještě, žhavým potem smáčel:
tu v lebce jak ta mozolitá pěst mu zkameněla i ta stará věst, z níž novou jiskru svému vykřís’ právu: my tvrdou máme jako skála hlavu!
Věnčena slávou jako čela svatá na skráni slavných králů korunu, jak démant vyzlaceném na trůnu stkví hlava nám se, naše Praha zlatá;
v ní zřídlo umění a světských věd, v ní srdcí našich žilobitný střed, v ní zkamenělou – živnou zříme slávu! My tvrdou, démantovou máme hlavu. –
Cookies on Poetry Cove