Na jedné snítce dvojí květ,
divil se kráse celý svět.
Den jeden světlo spatřily,
o matčin prs se dělily;
jim stejně kvete mládí čas
a stejná tvář – i stejný vlas.
A když jim přešlo patnáct jar,
tu přišel na ně lásky zmar.
Vzplanulo sestrám srdcí dvé
a každé bylo nebohé.
Snad místa sobě přebraly,
když pod srdcem tam dřímaly.
Každé sestřina jinocha,
však svého mládce nekochá.
A srdce změnit – marný boj,
i vzešel lásky nepokoj,
i vzešel lásky dlouhý žal,
však zmatku nikdo nepoznal.
Mladičká líčka ustydly,
vždyť v tváři láska nebydlí,
ve tváři květy pro pohled,
jen v srdci plane lásky květ. –
Plakali mládci nad hrobem,
každý nad druha děvčetem,
plakali hořce, přetrpce,
že nenahlédli do srdce. –