Na kašimírských kobercích
mrzutý baša v dým se halí,
pod oknem píseň plačtivá
mu jeho líný rozmar kalí.
„Otroci! sem s tím krkavcem,
ať přede mnou zde zpívat zkusí,
mně šňůru dejte hedbávnou,
ta v hrdle mu tu píseň zdusí!“
Vyletěli jak smyčka psů,
před bašou slepý gúslar stojí,
v rukou se housle tetelí –
a baša měkkou šňůru strojí.
„Dřív pověz ty mně, slepý pse,
z čeho ta struna natočena,
že žalobný ten její pláč
až v útrobách mé duše stená?“
– Z beránka struna stočena,
jenž ze stád zůstal bídě mojí,
v mé náruči jej protekl
haračník v krutém s rájou boji. –
„A ještě pověz, slepý pse,
kde roslo ono dřevo divé,
jež k struně v houslích běduje
a budí v srdci pláče živé?“
– V Balkáně rostlo dřevo to,
já sám jsem javor vypěstoval,
když třicet jar a třicet let
jsem na Balkáně hajdukoval. –
„A ještě pověz, ďaurský pse,
jak ochraptělo hrdlo tvoje,
pověz a povíš naposled,
jako že pevná šňůra moje!“
– Ochraptěl hlas můj kletbami,
jež k nebi volám od té doby,
kde syn můj zapřev víru, vlast,
své bratry vrhá do poroby. –
Vál od Balkánu ostrý dech,
v něm píseň pláče žalostivá –
na lípě šňůra hedbávná,
na ní se větrem – baša kývá.