Dům šedý, pustý jako hrob
a na něm starý, panský znak,
v něm okna věčně zastřena
jak oslepený starce zrak.
Vnitř kobky temné nocí, dnem
a pustá krbů ohniska,
jen dobou někdy půlnoční
pláč sovy tady zastýská.
Po stěnách chmurný předků řad,
jich tváře rouškou zastřené
a na podlaze ve prachu
varyto stená zbortěné.
I kniha práv a zákonů,
jež v srdci kdysi ukryta,
tam na hromadě veteši
práchniví podlé varyta.
Zbraň rezaví tu vítězná,
jež slávu nesla světa kol,
že třásl trůn se Césara
i tvrdý Říma Kapitol. –
O dome pustý, hrobový,
tys jak to srdce pánů tvých,
kdy padne do vás s zápalem
blesk slávy z časů minulých!? –