Dům šedý, pustý jako hrob,
a na něm starý panský znak,
v něm okna věčně zastřena
jak oslepený starce zrak.
Vnitř kobky temné nocí, dnem,
a pustá krbův ohniska,
jen dobou někdy půlnoční
pláč sovy tady zastýská.
Po stěnách chmurných předkův řad,
jich tváře rouškou zastřené,
a na podlaze ve prachu
varyto sténá sbortěné.
I kniha práv a zákonů,
jež v srdci kdysi ukryta,
tam na hromadě veteší
práchniví podle varyta.
Zbraň rezaví tu vítězná,
jež slávu nesla světa kol,
že třásl trůn se Césara
i tvrdý Říma Kapitol.
O dome pustý, hrobový,
tys jak to srdce pánů tvých,
kdy padne do vás s zápalem
blesk slávy z časů minulých!? –