Tichá jako holubice
jesti, dívko, duše Tvá,
smělá jako orel v letu
jesti, dívko, duše má.
Něžná jak květ vodní růže
jesti, dívko, láska Tvá,
bujná jak květ žhavých pasů
jesti, dívko, láska má.
Klidně jak potůček v luze
plyne, dívko, život Tvůj,
divě jak Nil vodospadný
bouří, dívko, život můj.
A na jeho vlnách bouřných
plyne matně duše Tvá,
bledě vzkvétá v jeho proudech
vodní růže – láska má.
Však z těch jeho vod posvátných,
až kdys v moři zahynou,
holubice i ta růže
krásnější v svět vyplynou.