Prosí boha krásná Mára:
„Dejž mi oči sokolové,
dejž mi, bože, křídlo letné,
křídlo bílé, labuťové!
Bych se vznesla pod oblaky
nad Markovy dvory bílé,
hedbávní-li praporcové
vlají jemu této chvíle.
Vede-li mu dobrá máti
přede dvory kolo švarné,
přejí-li mu junákové
svatební ty písně čárné.
Zlatý-li na prstu prsten,
drahý-li v něm kámen září,
statný-li, jak vypravují,
krásný-li on junák v tváři.“ –
Doprosí se krásná Mára,
dá jí oči sokolové,
dá jí bůh i křídlo letné,
křídlo bílé, labuťové.
Vznesla se jím pod oblaky
ne však nad Markovy dvory,
ale povznesla se křídlem
nad Balkánské lesné hory.
Vlají Marku praporcové –
po Balkáně lesy tmavé,
vedou švarné jemu kolo –
s psy Turčíny boje žhavé.
Hovoří mu čárné písně
hlučné pušky na vše strany,
zlatý se mu prsten chvěje,
pás hedbávím vyšívaný.
A v něm kamení mu drahé,
stkví se jak blesk uschovaný,
zlatem, stříbrem vykládané
handžáry a jatagány.
Statnější však jesti Marko,
nežli lidé povídají,
mocněji ty švarné rány
na psy Turky dopadají.
Krásnější jest také Marko,
krásný jako anděl Páně,
kdy tu brání nebes bránu
na zápraží na Balkáně.