Pije Marko chladnou vodu
na Kosovu rovné pláni,
pije ze studánky jasné –
přišlo tiché na něj spaní.
Pojevila se mu náhle
vodní ze studánky víla,
a k Markovi junákovi
touto řečí promluvila:
„Přišel’s, Marko, na Kosovo,
Lazar car tu hlavu ztratil
a s ním mnozí pohlavaři –
žádný víc se nenavrátil.
Přišel’s, Marko, na Kosovo,
bojovat zde budeš boje,
jaké’s ještě nebojoval
a ztratíš v nich srdce svoje.“
Mluvila tak vodní víla
a při tom se divně smála,
a když probudil se Marko,
před ním krásná Mára stála.
Pohleděla Marku v oči
slíčná Mára okem jasným
a hajduka junáckého
pozdravila slovem krásným.
Kráčí Marko zamyšlený
po Kosovu rovném poli,
mluví tichá k sobě slova
a v prsou jej cosi bolí:
„Pravdu řekla’s, dobrá vílo,
že tu moje srdce zhyne,
avšak bůh dá, dobrá vílo,
že tu najdu srdce jiné.“