Zpovídá se hajduk Marko
ve klášteře ze svých hříchů,
však se nezpovídá slovem,
však se nezpovídá mnichu.
Ale zpovídá se srdcem
s pozakrytou v zemi tváří
svatému ve hrobě Sávě,
v krásné lavře Vilindáři:
„První hřích můj, že ten Turek
ještě hubí naše kraje,
v okovech že ještě vzdýchá
bídná křesťanská ta ráje.
Druhý hřích můj, že ten Turčín
tepe ještě víru naši,
že nad velkým božím chrámem
ještě půlměsíc se vznáší.
Třetí hřích můj, že mi při tom
ještě v prsou srdce bije,
že mi zrak se nepotrhal,
že mé bídné tělo žije.“
Odpovídá Marku z hrobu
svatý hlas svatého Sávy:
„Pokoj s tebou, Marko statný,
bůh tvé hříchy všechny spraví!“ –