Házeli jsou buzdovanem
k rozkoši a kratochvíli,
bylo agů dvanáctero
a zkoušeli svoje síly.
Šel okolo chlapec Marko,
zakoukal se na ty rvačky,
z plného se zasmál hrdla
vida dětinské ty hračky.
Vzkřiklo na něj agů dvanáct:
„Proč se směješ, ďaurské psisko,
platí nám snad tvoje smíchy,
házíme snad tobě nízko?“ –
„A ba! agové vy vzácní,
vám se směje ďaurské psisko,
že tak statní jste junáci
a házíte přec tak nízko!“
Křikne na něj agů dvanáct:
„Nuž chop ty se buzdovanu,
ukaž, jak jím házet umíš,
když tak lehce házíš hanu.
Dej však pozor, ďaurská psino,
sebeř dobře svoje síly,
nezvedneš-li buzdovanu,
poslední jsi smál se chvíli!“ –
Chopil Marko palcát těžký,
postavil jej podlé boku –
sahal jemu po rameno –
čítalť Marko čtrnáct roků.
Zatočil pak buzdovanem,
do také ním mrštil výšky,
že když potom k zemi spadl,
v drobné roztřiskl se tříšky.
Leklo se tu agů dvanáct,
pobledlo jim rudé líce,
Marko pokojně šel dále,
smál se agům ještě více.